Byl jednou jeden král 2021

Rok 2021 byl dalším těžkým rokem nepříznivě ovlivněným covidem. Nemohli jsme se scházet naživo, zvládli jsme sice téměř rebelsky v Praze natočit scénické čtení Trnkovy Zahrady, ale stejně to nebylo ono.. Když se restrikce začaly trošku uvolňovat, rozhodli jsme se, že oprášíme to, co jsme již hráli, co umíme, a co se divákům líbilo. A sice velmi úspěšnou hudební pohádku Byl jednou jeden král, kterou jsme poprvé hráli před šesti lety. Děti z Kukadýlka opět nádherně doplňovali dospělé herce. V hlavní roli Marušky se představila naše dobřichovická „sousedka“, herečka Aňa Geislerová. Tentokrát jsme hráli v nádherném prostředí Lesního divadla v Řevnicích.

Článek v Informačním listu:

Tenhle článek píšu s vědomím zaujatého pisálka, protože odstup v mém případě není možný a v uších mi ještě doznívají písničky z představení. Myslím, že se nám to fakt povedlo! Možná poprvé ve svém divadelním životě v takové míře prožívám pocit uspokojení z dobře vykonané práce a snad i trochu hrdosti na své dílo, protože zorganizovat tenhle cirkus v tak krátkém čase stálo opravdu velké úsilí. Zařídit kostýmy, rekvizity, nahrání nových a přezpívání přeobsazených pís-niček, veškerou propagaci, focení, grafiku, video, výlep plakátů, atd. Stála jsem u všeho – od nápadu až po nákup toaletního papíru na záchody.Sice by se zdálo, že pohádku jen “opakujeme”, ale hrála se naposledy před pěti lety a došlo i k poměrně zásadnímu přeobsazení. Zkoušet se muselo, a to nemálo! Jiří Oberfalzer se ujal hlavní role krále s obdivuhodnou zodpovědností – už jen naučit se takový “flák” v tak krátkém čase je skoro nemožné. Text uměl zpaměti už při první zkoušce. Aňa Geislerová v roli Marušky skutečně zazářila a všechny okouzlila – diváky i nás herce! Navíc s Rybářem Honzou Seidlem jim to moc slušelo. Myslím, že i díky ní jsme se všichni snažili o trochu víc. Aně se ochotničení s námi líbilo a už je „naše“ a my „její“. A bude-li mít čas, ráda si zase zahraje a to je radost veliká.Komoří Atakdále v pojetí Jiřího Šafránka uzrál jako víno a dialogy si společně s králem přímo užívali. Všichni herci byli ve svých rolích skvělí. Stačilo, aby kouzelná babička Olinky Vokurkové poprvé promluvila – a už jsem měla slzy v očích. Takovou laskavost a moudrost v hlase nemá nikdo. V případě princezen (Evža Koblížková a Jája Kroupová) i jejich nápadníků a milovníků mi bylo mi napřed lehce vyčítáno, jsou už trochu v letech, ale máme snad úchvatnější Zpěvanku? Či půvabnější Drahomíru? Mohl by snad někdo ze souboru zahrát krásného prince líp než Petr Koblížek? Najdeme snad prince chrabřejšího nad Jiřího Geisslera? A jak se říká, není malých rolí – například dudák Saši Skutila sice řekne na jevišti sotva tři krátké věty, ale stačilo pár tónů na dudy a lesní divadlo bylo jeho! Diváky strhl na svou stranu i v roli stromu v chodícím lese. Petr Svejkovský si pohrál s celníkem, Dušan Navařík se s grácií z kdysi pláteníka vtělil do zahradníka. Alena Říhová v mužské roli kuchaře byla naprosto skvělá, a jak se ukázalo, i nenahraditelná. Navíc srdnatě hrála i přes obrovskou bolest se zánětem okostice a s antibiotiky! Radost jsem měla i z “mých” dětí. Původně se zdálo, že jich bude moc a že “tlupa” kuchařů a lesních potvor přebije celou hru. Nakonec ale hrálo jen sedm velkých a čtyři malé. Pět dětí (pražská odnož Kukadýlka) odpadlo, protože dojíždění a zkoušení hlavně večer bylo hodně náročné. Také muchomůrka Oliver Král dal nakonec přednost sběru zlatých medailí v kanoistice. Z původních dorostenců zbyl jen vílák Fanouš v absurdním kostýmu, jakoby z jiné pohádky. Ale pobavil – diváky, nás a prý i sebe.Při představení vše šlapalo jako hodinky – a to zejména díky Lucce Hochmalové, která měla na starosti (mimo jiné!) inspici. Téměř každý herec měl svou roli i v zákulisí – Giorgia Králová se starala o rekvizity a černé divadlo, Pavlína Dudová o garderobu a převleky, Kačka Věnečková organizovala děti, dvořan Petr Král krom dalekohledu obsluhoval i oponu, Jitka Vosková coby dvorní dáma – vášnivá čtenářka – napovídala přímo na pódiu. Zahradník Dušan s celníkem Petrem měli na starosti pěnostroj. Ať mi, prosím, odpustí všichni, koho jsem nejmenovala.Velikou zásluhu za zdárný chod celého divadla měl jednoznačně Petr Calda! Nejen že strávil mnoho dní těžké dřiny při stavbě kulis (a díky za pomoc i jeho týmu a také Karlu Královi), ale bez důmyslných světel, efektů (plazivá mlha) a skvělého zvuku by představení nefungovalo.

Myslím, že dnešní svět potřebuje pohádky jako sůl! Na představení se přišlo podívat bezmála dva tisíce malých a velkých diváků – a to i při dodržení náročných protiepidemiologických vládních nařízení! U vchodu jsme kontrolovali certifikáty a vybírali čestná prohlášení (ani se neptejte, co všechno museli diváci na sebe prozradit), na jedné lavičce směli sedět jen členové jedné domácnosti, pravá část hlediště mohla o přestávce stát ve frontě na burgera, levá na párek a všude na stromech byla rozvěšená dezinfekce.

Dobře to dopadlo, nad ješitností i nad blbostí zvítězila láska a i přes velké náklady představení neprodělalo. Dokonce jsme mohli výtěžek ze vstupného ve výši 20.000 Kč věnovat obci Mikulčice, která byla postižená tornádem. A co bude dál? Pohádku si nejspíš zahrajeme zase 10. září, a to v letním kině v Berouně! Budeme informovat v příštím čísle. (pozn aut.: v Berouně to nevyšlo..)

‍