Zahrada 2021

Vzhledem k pandemickým opatřením jsme byli odkázáni na setkávání se přes ZOOM, kde jsme se věnovali čtení  překrásné knížky ZAHRADA. Kladli jsme důraz na porozumění textu, výraz, dikci, výslovnost, plynulost a rychlost,  práci s pauzou atd..  Nicméně kvalita online přenosu byla zcela tristní, a tak jsme se s dětmi (nelegálně) několikrát sešli. Nakonec vzniklo toto video, natočné v Galerii Podkroví. Děti musely překročit hranice okresu a riskovat, že jejich povolení k umělecké činnosti s bramborovým razítkem Kukadýlka bude dostatečným dokladem pro přísné policisty střežící přenos koronaviru z okresu do okresu :-D. Podmínkou účasti byl samozřejmě negativní test. Vznikla i krásná hudba z pera Františka Otakara Kukuly a Dušana Navaříka, kterou nahrály děti spolu s profesionálními muzikanty z řad rodičů a přátel Kukadýlka.

z historického blogu:

Bylo - nebylo, loni začátkem března jsme s dětským divadelním souborem Kukadýlko měli náramné plány!  S většími divadelníky  jsme vymysleli  autorské představení “Zatracenej život”. Děti by vyslechly  (samozřejmě v přítomnosti dospělých) příběhy lidí žijících na ulici.. Měly zjistit,  jaké prožili dětství, a co vedlo k tomu, že nakonec zůstali bez střechy nad hlavou. Děti měly příběhy zdramatizovat a potom v těch zásadních uzlových situacích vytvořit alternativní pokračování, které by vedlo ke šťastnějšímu konci. A celé to sehrát. To byl projekt, na který jsme se velice těšili. S menšími dětmi jsme zase chtěli přijít na kloub lidovým písničkám - co je za nimi za příběhy a co jim mohlo předcházet. Třeba taková “Až já pojedu přes ten les” se zvrhla v sociální drama s hororovými prvky. Bavili jsme se a těšili.

Plánovali jsme také, že další, jubilejní sezónu 20/21, zahájí vánoční Louskáček, ve spolupráci s Tanečním studiem Dobřichovice a Dobřichovickou komorní filharmonií. Předcházet mu mělo letní a hlavně zimní tradiční soustředění na Monínci. Pokračovat jsme chtěli velikonoční hrou O nejslavnějším zmrtvýchvstání a přitom dát hlavy dohromady, co za velkolepost připravit na září. Kukadýlko totiž na podzim 2021 oslaví deset let svého trvání.
Místo toho jsme mohli - a víme, že v tom nejsme sami - prakticky celý rok škrtnout.

Koncem letošního ledna jsme se začali scházet aspoň online nad Trnkovou Zahradou - knížkou, ke které mám velice vřelý vztah:  četl mi ji táta když jsem byla malá, vždycky, když jsem byla nemocná. Mluvil velrybím i trpasličím hlasem, zpíval falešně jako sloni, celý příběh prožíval a na konci se dojímal..  Náramně jsem se bavila a navíc mě fascinovaly nádherné magické kresby v knize. Táta mi také vyprávěl, že bydlel v 50. letech na Kampě v sousedství  pana Wericha (se kterým se znali i z Kytlice, kde měli oba chatu a chodili spolu na pstruhy) a jednou s ním byl u pana Trnky na fajfce. Takže jsem jako dítě také měla pocit, že pana Trnku “tak trochu znám”..

Plán byl, že natočíme pár kapitol přes Zoom - pouze dramatické čtení, tak, jak jsme už milovanou Zahradu četli kdysi dávno.  Domluvila jsem se s osvědčenými Kluky v akci (syn František a Dušan Navařík), že vymyslí do představení hudbu. A bylo by prima, kdyby se zapojily i děti, spousta z nich totiž “na něco hraje”.

Zkoušení se rozjelo s velkým nadšením  -  a pro mne to byla škola trpělivosti. Od mého prvního “připojení se” chovám v sobě obrovský obdiv a úctu ke všem pedagogům, kteří denně několik hodin musí strávit online učením. O tom už bylo napsáno mnohé.. Jednomu dítku blbnul mikrofon, druhému obraz, třetímu wifina, čtvrtému skákal po zádech dvouletý bratříček, páté dělalo kotrmelce samo a mluvilo na mě z druhého konce místnosti, další se připojilo o 10 minut později a z procházky, jinému olizoval kameru pes, atakdále, a když to vypadalo, že to trochu jde a všichni jsou “zaostření”, pípla znělka, a nazdar, Zoom konference skončila.. Další týden se mi pak připojily úplně jiné děti - a všechno nanovo..  Vzdala jsem myšlenku online nahrávání a rozhodla jsem se, že tedy počkáme, “až to pustí” a zahrajeme na jaře venku naživo. Pesimismus ale rostl s přibývajícími případy covidu i nařízeními vlády..

Někdy začátkem března dostala má dcera malý kšeftík z České televize - dabing ve studiu Sound Square.  V něm shodou okolností pracuje Lukáš Marval a Honzík Martínek (oba z Notiček), kteří samozřejmě  Kukadýlko znají, a ptali se, co zrovna děláme. Stěžovala jsem si, jaká je to frustrace. Bylo mi řečeno, že divadlo se bez diváků smí normálně natáčet - a pokud to zaštítí profesionální produkce a všichni jsou předem testovaní, není na tom nic nelegálního. To jsem pookřála! Navíc naše divadlo není kroužek při škole ani při ZUŠ. Takže jsme hned začali spřádat plány, jak na to.

Po několika dnech přemýšlení, konzultace s právníky a obvolávání studií jsem zejména z finančních důvodů usoudila, že  profesionální produkce jsem sama o sobě (mám koneckonců produkční agenturu) a zorganizovala jsem natáčení se známým a snad ještě profesionálnějším zvukařem a kameramanem. Začali jsme s Kukadýlkem intenzivněji online zkoušet a děti dostaly konešně i noty. Pánové zkomponovali půvabnou scénickou hudbu, která ovšem, jak se ukázalo, byla pro děti docela těžká. Rodiče se ale nabídli, že by klidně s nahrávkou pomohli - a to dalo vznikajícímu představení zase další rozměr! Nově se formující “pražská sekce” Kukadýlka jsou totiž děti mých kamarádů hudebníků - filharmoniků i jazzmanů.

Rozdělila jsem herce do menších skupinek - aby se jich nepotkalo najednou moc. O druhém dubnovém víkendu jsme se - kompletně všichni testovaní - potkali v Praze v Galerii Podkroví, kde vzniklo improvizované natáčecí studio. Dobřichovické a řevnické děti byl vybavené “bumážkou” pro přejezd mezi okresy.

Stěny galerie jsem vyzdobila obrázky Zahrady z překrásného kalendáře. Dostali jsme jich spoustu  zdarma ze Studia Trnka, nakladatelství zaměřeného na dílo Jiřího Trnky a jeho dcery Kláry.  Náhodou se totiž ve Studiu Trnka dozvěděli o tom, že Zahradu chystáme, a sami se ozvali. Náhodou. Však všichni víme,  jak to je s náhodami..

Natáčení probíhalo v pohodové atmosféře, o přestávkách  se děti vylítaly v zahradě, k obědu jsme si objednali pizzu a celý víkend mi připadal jako oáza radosti a štěstí. Je tak moc znát, jak dětem chyběl vzájemný kontakt, jak byly šťastné, že mohou něco společně tvořit naživo.. Testovaní rodiče se přidali při nahrávání hudby, testovaný fotograf udělal krásné fotky. Měli jsme se tak báječně! A je vlastně strašidelné, jak něco takhle “normálního” se stalo téměř poloilegální vzácností.. Jsem moc zvědavá na výsledek (a doufám, že ho budeme moci brzy představit) a od příštího pátku začínáme opět online zkoušet další kapitoly… a na další Vánoce plánujeme zase Louskáčka. Tak snad se nám Bůh nesměje..

‍